První větší kopec, na který jsem se kdy mohl podívat a trochu na něm popolézt, byla K2 s Klárou Kolouchovou. Začátek dobrý, zejména pro Pardubáka, jehož nejvyšší výstupy poslední let směřovaly na Kunětickou horu s převýšením necelých sedmdesáti metrů.
O tři roky později mě začaly svrbět omrzlé konečky prstů, pořídil si nové cepíny a pokusil se o výstup na Ama Dablam pod taktovkou Honzy Trávy, Miri a Máry Novotného. Chyběl kousek a vrcholové pivko bylo až nahoře. To nevadí, Mára je abstinent, stejně by si jej s námi nedal. Navíc by to tam nahoře bylo stejně odporně studený pití. A tak jsme se pokusili o další dva roky později o osmitisícovku Manáslu. “To bude dobrý!”, říkali mi všichni. Několik dobrých přátel, několik dobrých dronů, několik dobrých přání. A jak to dopadlo? To už se dozvíte během přednášky.
Nečekejte prosím odborný výklad problematiky vysokohorského lezení. Bude to spíše vyprávění plné citoslovcí, výkřiků do tmy a příšerně barevných fotek.
Galerie
