nebo když nám na cestách osud změní život – jako třeba Kačce Ostré, která se s vámi podělí o nejhorší chvilku svého života, kterou prožila na ostrově Sao Nicolau před 2,5 lety, „protože když si jeden jedinej člověk (třeba zrovna ty) uvědomí, že není nesmrtelnej a začne opravdu ŽÍT, mělo to smysl.“
V této diskusní hodince nás Nicolette Havlová provede také méně vážnými příběhy Slávka Krále a Justy Štěpánové. Někdy se stane, že to, co si naplánujete, prostě nevyjde. Zastihne vás úraz, nepustí vás přes hranice, nic se nedaří. A přece na všem zdánlivě špatném je něco dobrého. Jak říká Kačka: „co se týká fuckupů nebo jobovek, jak tyto chvilky, které na cestách, ale i v životě zažíváme všichni, označuju já, opravdu platí jedno – jak nejde o život, jde o hovno. Takže ať vás skolí cokoli, netustat ležet! Postavit se, oprášit zadek a s úsměvem na tváři vyrazit věž sebelítosti a zbytečném patlání se v tom, co mělo být jinak, vpřed. Jinudy cesta nevede. Minulost je mrtvá, budoucnost nenarozená a jediné, co je podstatné, je TEĎ.“
A Justy? Co byl ta ten tvůj fuckup?
„Když jsem letos v létě odjížděla na další několik set kilometrů dlouhý dálkový přechod, byla jsem přesvědčená, že to je to, co v tu chvíli nejvíc potřebuji. Být pryč, daleko, v nekonečný samotě, jen já a hory, jen já a moje myšlenky. Jenže to tak nebylo. Ticho tak moc křičelo a já jsem nemohla a hlavně nechtěla jít dál. Tak jsem s tím, lidově řečeno, sekla. A zkusila jsem jinej trail. Taky dlouhej. Se kterým jsem za pár dní sekla taky. Prostě to nebylo ono. Chtěla jsem domů. A tak jsem jela. Chůze a především ta dálková se vám nepozorovaně vkrade do života a naplní všechno radostí a touhou po delších a zajímavějších cestách. Zároveň se ale může stát, že se přesytíte, jako půda, když prší. Už nemáte kapacitu vstřebání ničeho dalšího. A tak musíte přečkat než se povodeň přežene a než voda opadne a začít znovu, u základů, tam, kde to všechno začíná. Ve vašem srdci.“
